Velké srdce Dona Boska chtělo zachránit celý svět. Proto stále hledal spolupracovníky, kteří by mu pomohli uskutečňovat jeho apoštolátní sen. Napřed to byli jeho chovanci, pak přišli kněží, klerici a laici. Někteří z nich se stali jeho salesiány - "kněžími, kleriky a laiky", jak o nich mluví první rukopisný náčrt jeho Stanov (1858–1860). Naše 19. generální kapitula prohlásila, že salesián koadjutor "patří k podstatě salesiánské společnosti a že bez něho by nebyla již tou společností, jakou ji chtěl Don Bosco mít." Zvláštní generální kapitula (1971) vykreslila proto profil salesiána koadjutora, jeho Boží a originální povolání, jeho účast na všech salesiánských výchovných a pastoračních formách práce, pokud nejsou vázány kněžskou službou, jeho nezastupitelnou a nenahraditelnou roli pro zdárný výsledek společné práce. Snad nynější krize povolání, která více postihla koadjutory než kněze, a obtíže soužití a spolupráce, které se v některých komunitách vyskytly, mají svůj původ také v nedostatečném poznání a následkem toho i v nedocenění postavy salesiána koadjutora. Na rozdíl od krize kněze, která je zaviněna vyprázdněním a deformací jeho duchovního profilu, podstata krize koadjutorů je v neznalosti toho, čím koadjutor je, nebo také můžeme říci, že spočívá v nedokonalé, zkomolené nebo dokonce falešné představě.